Když batůžkáři ve věku kolem dvaceti let cestují do jihovýchodní Asie, sbalí si své obvyklé plavky, repelent proti hmyzu, sluneční brýle a možná i pár knih, aby si udrželi místo, zatímco se budou chránit před štípáním komáry na smyslných plážích thajských ostrovů.
Nejméně dlouhý poloostrov je však ten, do kterého se dostanete na kole 14 500 kilometrů.
Ale přesně tohle udělal Josh Reid. Panovu kost si přivázal k zádům jako želvu a odletěl na druhý konec světa s vědomím, že jeho zpáteční cesta bude trvat déle než půl dne.
„Jen jsem seděl u kuchyňského stolu, povídal si s otcem a kmotrem a vymýšlel různé věci, které bych mohl dělat,“ řekl Reid časopisu Bicycle Weekly o místě zrodu této myšlenky. V posledních několika letech pracoval Reid jako zimní instruktor lyžování, letní pěstitel stromů v Britské Kolumbii a získal dvouleté pracovní vízum v Kanadě, čímž ukončil svou práci v Severní Americe, a jezdil po Novém Skotsku. Kolo v plné délce míří do Cape Bretonu.
>>>Cyklisté z Universalu zemřeli při jízdě na kole poblíž svých domovů a darováním orgánů zachránili šest životů
V dnešní době, kdy se většina jízdních kol vyrábí v Asii, se jedná o to, že si kola dovážíte sami. Cesta v roce 2019 trvala čtyři měsíce a vzhledem k tomu, že pandemie koronaviru v roce 2020 nákup jízdních kol značně zkomplikovala, se jeho metoda ukázala jako prozíravá.
Poté, co v květnu dorazil do Singapuru, zamířil na sever a za pouhé dva měsíce narazil na kolo. Tehdy se pokusil použít nizozemské kolo k napodobení scény z Top Gearu v průsmyku Hai Van ve Vietnamu.
Nejdřív jsem si chtěl koupit kolo z Kambodže. Ukázalo se, že je složité sundat kolo přímo z montážní linky. Proto jel do Šanghaje, kde se kolo hromadně vyrábělo přímo z haly obří továrny. Pořiďte si kolo.
Reid řekl: „Zhruba vím, kterými zeměmi můžu proletět.“ „Už jsem viděl, že si můžu zažádat o vízum a že si bezpečně poradím s geopolitikou v různých regionech, ale mám skoro jen křídla a nějaký turmoil šel rovnou do Newcastlu.“
Reid nemusí každý den najíždět spoustu kilometrů, pokud má jídlo a vodu, rád spí v malém pytli na kraji silnice. Kupodivu během celé cesty pršelo jen čtyři dny a když se znovu dostal do Evropy, většina času už byla téměř u konce.
Bez Garminu používá k navigaci domů aplikaci v telefonu. Kdykoli se chce osprchovat nebo potřebuje dobít elektronická zařízení, vběhne do hotelového pokoje, vyzvedne terakotové válečníky, buddhistické kláštery, sveze se na obřím povstání a používá brašny Arkel Panniers a karimatky Robens, které jsou vhodné pro lidi, kteří se zajímají o veškeré vybavení, i když nevědí, jak Reidův kousek zopakovat.
Jedním z nejtěžších okamžiků byla cesta na začátku. Cestoval na západ přes Čínu do severozápadních provincií, kde nebylo mnoho turistů, a dával si pozor na cizince, protože v regionu je v současné době zadržováno 1 milion ujgurských muslimů. Detenční centrum. Když Reid projížděl kontrolními stanovišti každých 40 kilometrů, rozebral dron a schoval ho pod kufr a pomocí Google Translate si povídal s přátelskými policisty, kteří mu vždy poskytli jídlo. A předstíral, že nerozumí, když se ptají na nějaké obtížné otázky.
V Číně je hlavním problémem to, že kempování je technicky vzato nelegální. Cizinci by měli v hotelu zůstat každou noc, aby stát mohl sledovat jejich aktivity. Jednou večer ho několik policistů vzalo na večeři a místní ho sledovali, jak si na lycře dává nudle, než ho poslali do hotelu.
Když chtěl zaplatit, deset čínských speciálních policistů s neprůstřelnými štíty, zbraněmi a obušky vtrhlo dovnitř, položilo mu pár otázek a pak ho odvezlo nákladním autem, hodilo za něj kolo a odvezlo ho na místo, které znal. Krátce nato se v rádiu objevila zpráva, že se skutečně může ubytovat v hotelu, ve kterém se právě ubytoval. Reid řekl: „Nakonec jsem se ve 2 hodiny ráno v hotelu sprchoval.“ „Jen opravdu chci opustit tu část Číny.“
Reid spal na kraji silnice v poušti Gobi a snažil se vyhnout dalším střetům s policií. Když konečně dorazil na hranice Kazachstánu, cítil se ohromen. Měl na hlavě širokou, širokou strážní čepici, úsměv a třesoucí se ruce.
V této fázi cesty je před ním ještě hodně práce a on už narazil na potíže. Uvažoval někdy o tom, že ho vyhodí a zarezervuje si další zpáteční let?
Reid řekl: „Dostat se na letiště může vyžadovat hodně úsilí a já jsem to slíbil.“ Ve srovnání s místem, kde není kam jít, je spaní na podlaze terminálu složitější než logistika spaní na ramenou lidí, kteří nemají kam jít. Sex v Číně není žádoucí.
„Řekl jsem lidem, co dělám, a pořád jsem šťastný. Je to pořád dobrodružství. Nikdy jsem se necítil nejistě. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych to vzdal.“
Když projíždíte polovinou světa v beznadějné situaci, musíte být připraveni se s většinou věcí vypořádat a řídit se jimi. Jedním z Reidových největších překvapení je však pohostinnost lidí.
Řekl: „Laskavost cizích lidí je neuvěřitelná.“ Lidé vás prostě zvou k sobě, obzvlášť ve Střední Asii. Čím dál jedu na Západ, tím hrubší se lidé stávají. Jsem si jistý, že lidé jsou velmi přátelští. Hostitel mi dal horkou koupel a tak, ale lidé na Západě jsou spíš ve svém vlastním světě. Bojí se, že mobilní telefony a podobné věci lidem způsobí slinění, zatímco lidé na Východě mají Střední Asii určitě rádi, lidé jsou zvědaví na to, co děláte. Víc se o vás zajímají. Moc z těchto míst nevidí a nevidí ani mnoho lidí ze Západu. Mají velký zájem a můžou se vás na něco zeptat a jsem si jistý, že stejně jako v Německu jsou cyklistické výlety běžnější a lidé s vámi nemají tendenci moc mluvit.
Reid pokračoval: „Nejmilejší místo, jaké jsem kdy zažil, je na hranici s Afghánistánem.“ „Místo, kde lidé říkají ‚tam nechoďte, to je hrozné‘, to je nejpřátelštější místo, jaké jsem kdy zažil.“ Muslim. Muž mě zastavil, mluvil dobře anglicky a dali jsme se do řeči. Zeptal jsem se ho, jestli jsou ve městě kempy, protože jsem těmito vesnicemi prošel a vlastně tam žádné zřejmé místo nebylo.“
„Řekl: ‚Když se v této vesnici zeptáš kohokoli, uspí tě celou noc.‘ Tak mě vzal k těm mladým lidem na kraji silnice, povídal si s nimi a řekl: ‚Jdi za nimi.‘ Šel jsem za těmito chlapy uličkami a oni mě odvezli k domu své babičky. Položili mě na podlahu na matraci v uzbeckém stylu, nakrmili mě všemi místními lahůdkami a ráno mě tam vzali. Předtím jsem mě vzal na návštěvu jejich okolí. Pokud pojedete turistickým autobusem z destinace do destinace, zažijete tyto věci, ale na kole projedete každou míli po cestě.“
Při jízdě na kole je nejnáročnějším místem Tádžikistán, protože silnice stoupá do nadmořské výšky 4600 m, což je také známé jako „střecha světa“. Reid řekl: „Je to tak krásné, ale na nerovných silnicích jsou tu výmoly, větší než kdekoli na severovýchodě Anglie.“
Poslední zemí, která Reidovi poskytla ubytování, bylo Bulharsko nebo Srbsko ve východní Evropě. Po tolika kilometrech jsou silnice silnice a země se začínají rozmazávat.
„Kempoval jsem u silnice v kempingovém obleku a pak na mě začal štěkat hlídací pes. Přišel se mě zeptat nějaký chlap, ale ani jeden z nás neměl společnou řeč. Vytáhl pero a blok a nakreslil panáčka. Ukázal na mě, nakreslil dům, nakreslil auto a pak ukázal na své auto. Dal jsem mu kolo do auta, on mě vzal k sobě domů, aby mě nakrmil, osprchoval jsem se. Dá se použít postel. Pak mě ráno vzal, abych se najedl. Je umělec, tak mi dal tuhle olejovou lampu, ale jen mě poslal dál. Nemluvili jsme svým jazykem. Ano. Tolik podobných příběhů je o laskavosti lidí.“
Po čtyřech měsících cestování se Reid v listopadu 2019 konečně vrátil domů. Natáčení jeho cesty na jeho instagramovém účtu ve vás vyvolá touhu okamžitě si zarezervovat jednosměrnou letenku někam daleko a natočit nízkonákladový dokument na YouTube, který dokonale zmírní přehnanou editaci a přehnanou propagaci zbytku platformy Agent. Reid má teď příběh, který může vyprávět svým vnoučatům. Nemá žádné kapitoly k přepsání, nebo pokud to může udělat znovu, je lepší některé stránky roztrhat.
„Nejsem si jistý, jestli chci vědět, co se stalo. Je skvělé to nevědět,“ řekl. „Myslím, že tohle je výhoda toho, když tomu necháte trochu volný průběh. Nikdy se to nedozvíte. V každém případě si nikdy nebudete moci nic naplánovat.“
„Některé věci se vždycky pokazí, nebo některé věci budou jiné. Prostě musíte snášet, co se stane.“
Otázkou teď je, jaké dobrodružství ho při jízdě na kole přes půl světa dostane ráno z postele?
Přiznává: „Je skvělé jet na kole z domova do Maroka,“ přiznává, i když po vytrvalostní jízdě to není jen šťastný úsměv.
„Původně jsem plánoval účast v transkontinentálním závodě, ale loni byl zrušen,“ řekl Reid, který s autem vyrůstal. „Takže pokud to bude letos pokračovat, udělám to.“
Reid řekl, že ve skutečnosti musí na svou cestu z Číny do Newcastlu udělat něco jiného. Příště si sbalím jen jedny plavky, dvoje si vezmu do batohu a pak je všechny pojedu domů na kole.
Pokud chcete žít s lítostí, pak je dobrou volbou sbalit si dva páry plavek.